Na samém začátku bylo nejtěžší pochopit a přijmout fakt, že právě my máme postižené dítě. Bylo to těžké i proto, že jsme se to dozvěděli až po narození. Žádné krevní testy v těhotenství nic neprozradily, vše bylo v normě. Vím však s jistotou, že potrat by byl nepřípustný, jen to očekávání by bylo jiné. Tehdy jsme nevěděli, co bude dál, jak postupovat, jak to přijme zbytek rodiny, co bude pro chlapce lepší, aby zůstal doma nebo šel do ústavu? Dnes vím, že nic není lepší než rodina, i z vlastní zkušenosti.
Tenkrát nám pomohl rozhovor s lékařkou již v porodnici. Promluvili jsme si o samotě na pokoji. Nevím, jak bychom to nesli, kdyby nám to řekli jen tak, na chodbě a v „běhu“. Co by nám tehdy pomohlo? Kdyby měli v nemocnici nějaké materiály, knihu o zkušenostech rodičů, problémech při vývoji dětí. Když totiž máte před sebou novorozence s nejistou diagnózou, tak nevíte nebo nemáte představu na co se připravit – co máte čekat.
Asi po dvou měsících vlastních vnitřních bojů, otázek a odpovědí jsme se svěřili rodičům a zbylé rodině. Řekli jsme, že chceme chlapce vychovávat jako zdravé dítě (s ohledem: co pochopí a co ne). Myslíme si, že postoj: „Jen ho nech, vždyť je postižený“ je mylný. Víc dítěti ublíží, než prospěje. I postižené dítě potřebuje vést a ne být jako „dříví v lese“. Tyto postoje rodina respektuje a přijímá.
Musím říct, že od té doby si výborně rozumíme a máme čisté vztahy.