Nejtěžší bylo to, že první dítě se narodilo s něčím, co vůbec maminka netuší, co to je a co přesně má dělat. Lékařka sdělila, že může nastat nějaký problém, protože má jinak postaveny ušní boltce a širší kořen nosu, ale že to napíše doktorce dětské, která nás má na starost.
Naše paní doktorka nás ubezpečovala, že se nemáme ničeho obávat. Když bylo holčičce 8 měsíců, musela se hned cvičit Vojtova metoda. Natož paní doktorka řekla, že o tom věděla, že je to špatné, ale nechtěla nás tím strašit. Takže nám bylo na rehabilitaci sděleno, že už jsme měli přijít ve 2 měsících. Nakonec se vše dohonilo a holčička začala chodit ve dvou a půl letech. Dál rehabilitujeme, jezdíme na logopedii, psychiatrii. Stále je, co dělat.
V začátcích by nám pomohlo více informací o nemocech a komplikace, které mohou nastat. Lepší přístup lékařů a úředníků, větší porozumění v rodině. Nejvíce jsme si museli pomoci sami s manželem. Obě rodiny nebyly schopny pomoci a jedna rodina dala vinu manželovi, druhá manželce, takže jsme to začali táhnout sami. Děkuji za poznání toho, že jsem mohla vidět, kdo za co stojí a jaký doopravdy je. Jsem ráda, že mám fajn kluka, muže, tátu od dvou dětí. Něco špatné je také pro něco dobré. Hodně nám pomohli spíše cizí lidé.